• 4,74 miliardy lidí využívá sociální sítě. (2022)
• Za reklamy na sociálních sítích se utratilo 268 miliard dolarů (2023).
• Průměrně lidé tráví 2,5 hodiny na sociálních sítích denně. (zdroj: https://sitevhrsti.cz/cisla-o-socialnich-siti)

Teď pár kupeckých počtů. Každý údaj je trochu z jiného roku, netuším kolik je na sítích falešných profilů, ale s trochou nadsázky, když vydělíme 2 čísla, dostaneme částku 56 dolarů ročně, což je nějakých 1300 Kč. To platí inzerenti ročně na hlavu každého uživatele.

2,5 hodiny denně času stráveného na sítích se přetaví v neuvěřitelných 912,5 hodin ročně (38 dní čistého času).

Když podělíme čas a roční částku, dojdeme k tomu, že sociální sítě vydělávají na každém z nás maximálně jednotky korun na hodinu. Toto číslo může odpovídat dejme tomu kliku na reklamu každé 2 hodiny nebo častěji haléře získané desítkami impresí (zhlédnutím reklamy). Jinými slovy, aby ta matematika fungovala a sociální sítě získaly doslova pár korun, musí nám ukrást hodiny našeho času.

Dnešní AI okénko bude vypadat trochu jinak. Umělé inteligence (která si tentokrát hraje na Jarvise z Iron Mana) jsem se zeptal na to, jak ten čas využít.

Vraťme se k sociálním sítím. Ty se pro svůj zisk nebrání použít notifikace, strojové účení a další manipulativní techniky.

Zatímco 1 cigareta nám vezme 7 minut života a stojí 6 korun. Sociální sítě nám bez váhání rovnou vezmou celou hodinu za pouhé dvě kačky. Množství lidí závislých na kouření rok od roku klesá, naopak lidí co by potřebovali sociální detox přibývá. A jenom připomenu že kouření má na krabičce napsáno, že způsobuje rakovinu a neplodnost. Pro celou řadu investorů je kouření navíc no-go zóna, která eticky překračuje určitou hranici na které se nechtějí svými financemi podílet.

Ano já zapomněl. Sociální sítě jsou obchod. Něco dáváme, 150 minut času denně a něco dostáváme <hodnotu>. Zkuste si pod tím parametrem <hodnota> něco konkrétního představit. Možná se to bude později v článku hodit.

Zpátky k nám

Tento článek nemá být útokem jednoho blogu na hranici bezvýznamnosti vůči sociálním sítím které jsou v dnešní době prakticky všudypřítomné.

Ale položme si trochu utopickou otázku, kde by mohlo lidstvo být, kdyby se nám každému znovu podařilo najít ty dvě ztracené hodiny denně a věnovat je místo blbostí něčemu, co dovedeme ovlivnit a kde na výsledku bude záležet. Nám, našemu zdraví, rodině, dětem, kamarádům, podnikání co nás živí, problému který nás pořád trápí. Den co den, rok za rokem.

Co by se stalo? Kniha Atomové návyky (odkud obrázek vlevo pochází – credits Jan Melvil) o tom má poměrně jasnou představu. Pokud bychom každý den něco vylepšili o 1%, na konci roku by to bylo skoro 38x lepší. Je to exponenciální křivka marginálního vylepšování.

Vtip je v tom, že týden absence na sociálních sítích v pozitivním vlivu na náš život ani nepoznáme. Rok času naopak znamená obrovskou změnu.

Proto by měly být návyky trvalé.

Zpátky k sobě

Tento článek vlastně neměl být o sociálních sítích. Jde o to, že každý si s sebou nejspíš táhne svého 2-3 hodinového denního strašáka v podobě sledování televize, netflixu, zpráv, porna, pomlouvání, zbytečných diskusí na internetu nebo třeba gamingu na různých herních konzolích.

A pokud pomineme fakt, že je to třeba i příjemně strávený čas, tak po jeho uplynutí je pozitivní efekt na náš život doslova nula. Bylo to příjemné vytržení z denní rutiny, ale už je pryč. Jako spánek. Po procitnutí zjistíme, že problémy tlačíme stále před sebou a co víc, možná nějaké další přibyly a nebo je znovu odložíme na další den. Zkrátka bylo možná příjemnější prožít den mimo realitu.

Je to v pořádku, pokud to tak chceme.

Jak jsem změnil rutinu

V této fázi článku je myslím dobře přestat s teorií a přijít s konkrétním příkladem. Mohl bych si totiž navymýšlet co bych chtěl, ale článek raději trochu přizemním. Můj několika hodinový denní strašák vypadal nějak takto:

• Sledování Twitteru a negativních zpráv.
• Každodenní sledování portfolia akcií a snaha o predikci a stockpicking.
• Sledování diskusí na fórech a pod články.
• Hraní her.

Řešení bylo celkem jednoduché, ale nebylo snadné k němu dospět. Nejdříve jsem měl co dělat se svým egem a musel jsem mu říct: „Ty trh nepřechytračíš a pokud ano, bude to jen se štěstím. Vykašli se na akcie a pravidelně měsíčně nakupuj index.“

Výsledkem byla měsíční úspora na daních a různých členstvích, která souvisela se sledováním titulů a informacemi. A ohromný zisk času.

V momentě, kdy jsem rezignoval na sledování trhu, mohl jsem přistoupit k tomu, že jsem si na počítači skrz doplněk do prohlížeče Website blocker vypnul Twitter a Idnes. Na telefonu na Twitter trochu chodím, ale když vezmu do ruky telefon tak to znamená že nedělám nic jiného a můžu si to dovolit – je v celé věci můj jediný ústupek.

Dále jsem vymazal z telefonu všechny hry a smazal z počítače Steam.

Trochu to bolelo. Ale, je tu další časový zisk.

A co za to?

Momentálně v práci vyvíjím novou verzi webu, která by měla pozitivním způsobem ovlivnit moje podnikání. Dělám to v mezičase jako dlouhodobý úkol, zatímco pracuji na těch denních. Prioritou v mezičase už nejsou akcie ale podnikání, které každý měsíc na důchod vydělává.

Vrátil jsem se k psaní formou tohoto blogu. Nemám zištné úmysly, prostě mi psaní chybělo. Nijak zvlášť po sobě články nekoriguji.

Vrátil jsem se ke čtení knih. Občas jsou i 4 do měsíce.

Našel jsem si čas na cvičení kterým se udržuji ve formě. Začal jsem více pečovat o své zdraví.

Ve finále jsem klidnější, protože bez zpráv a hlavně analyzování je mi lépe. Špatné zprávy paralyzují, zvyšují obavy a zjistil jsem, že lépe mi je, když se něčemu smysluplnému věnuji. Strach vede k nečinnosti a stagnaci, kdežto činnost samotná bývá nejlepší způsob jak strach odbourat.

Závěr

Věc se má tak, že posunout úroveň stráveného času někam za hranici své komfortní zóny není lehké. Vlastně je to možná jedna z nejtěžších věcí na světě. Většinou na to člověk zůstane sám a má tendenci sklouznout zpátky do zajetých kolejí. Stane se to snad úplně každému.

Ta těžká část je, že změna návyku by měla být trvalá, aby nám fungovala ta pěkná exponenciální křivka. Návyk na 3 měsíce není návyk, ale jen určitá externalita v našem životě.

Ta snadná část pak spočívá v tom, že si můžeme sami vybrat do jak velké změny se pustíme. A že může být libovolně, až trapně malá. Myslím, že právě rozsah změn je důvod, proč většina lidí nový návyk nezvládne. Jsou na sebe příliš tvrdí a chtějí toho od sebe moc a zbytečně rychle.

Lukáš

Článek Co kdybychom vypnuli sociální sítě a začali se věnovat našim problémům? se nejdříve objevil na rething.

Není to tak dávno, co jsem psal první díl skákání přes švihadlo a myslel jsem si, že se dlouho nic nestane a další článek budu psát až po roce. Ve skákání však nastává poměrně rychlý progres a tak jsem tu znovu s pár dalšími postřehy na které jsem si při skákání po několika měsících přišel.

Nejzásadnější milníky, které se u mě ve cvičení odehrály:

• V lednu 2024 jsem zvládl absolvovat lednovou výzvu s 65 tisíci skoky za měsíc. Vyzkoušel jsem si 31 dní skákání v kuse, v průměru přes 2000 skoků denně.
• Při cvičení jsem začal řešit dýchání. Dříve jsem dýchal vysokokapacitně pusou. Nyní dýchám výhradně nosem a kapacita i množství nádechů a výdechů šla od té doby razantně dolů. Stejně tak i tepová frekvence.
• Dřív jsem skákal celý trénink najednou, ale později jsem si oblíbil intervalové tréninky – HIIT. Níže se rozepíši o tom, proč mi přijdou lepší a přidám i nějaké grafy.
• Padly některé rekordy, třeba kombo přes 500 skoků bez přerušení. Téměř 2700 skoků za 20 minut cvičení. To vše zhruba po 100-120 odcvičených dnech. Při cvičení nijak zvlášť netlačím na pilu, ale tu a tam se objeví dobrý den, kdy to tam „padne“ samo.

Lednová výzva, 65 tisíc skoků za měsíc

Lednová výzva je koncipována tak, že člověk zaplatí startovné (formou příspěvku na dobrou věc) a poté se počítají souhrnně přeskoky všech účastníků. Po určitých milnících přihodí jednorázovou částku i sponzoři. Je připraven program, ale nikoho k ničemu nezavazuje – takže si každý může skákat jak chce.

• Já se rozhodl cvičit každý den v měsíci.
• Naskákat 60 tisíc skoků.

Obojí se mi povedlo. Po trochu slabším a pracovně vytíženém prosinci jsem začal zlehka. Ale daleko těžší, než množství skoků bylo dodržet cvičení každý den. Zvláště úplným začátečníkům to ani nedoporučuji zkoušet, ale dalo mi to i určité vhledy.

• Takovou formu cvičení je už poměrně důležité plánovat. Protože tu mluvíme o 2 tisících skocích na den (20 minut cvičení). Úplná brnkačka to není, zvláště když máte jako já pohybových aktivit více.
• Je důležité, aby mezi cvičením bylo alespoň těch 12-16 hodin regenerace. Odcvičit jednou ráno a podruhé večer je blbost, kterou jsem se párkrát zbytečně odpravil.
• Je důležité dobře jíst (bílkoviny, ne rohlíky) a zařadit třeba i nějaký doplněk stravy pro regeneraci.

Závěr: V tomto tempu dál pokračovat nebudu cítím na sobě únavu a pár dní si teď hodlám odpočinout v nižších počtech nebo úplnou absencí cvičení, ale jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Poměrně zajímavým vhledem pro mě bylo, že 60 tisíc skoků za měsíc se dá zvládnout od úplné nuly za pár měsíců pravidelného cvičení.

Švihadlo a dýchání nosem

Z dýchání nosem se postupně stává fenomén. Podílí se na tom hromada knih, jmenovitě například Dech: Nové poznatky o ztraceném umění od Jamese Nestora.

Ve zkratce – dýchání nosem má pro tělo spoustu benefitů v podobě čištění, zvlhčování, úpravě teploty vdechovaného vzduchu. Daleko důležitější však je, že se nepřekysličujeme, dýcháme menší objem vzduchu na méně nádechů a naše tělo si zvykne na vyšší hladinu oxidu uhličitého, paradoxně může navázat více kyslíku a benefituje z oxidu dusnatého. To vede mimo prevence nemocí i k lepší regeneraci a výkonům. Doporučuji si o tom něco málo přečíst.

První tréninky člověka, který dlouho nic nedělal a dýchá pouze ústy tak mohu popsat klidně sám za sebe. Po 500 skocích jsem byl odrovnaný a dýchal jsem na maximum.

Nyní je to tak, že při skákání dýchám nosem jen o trochu vyšší frekvencí než když jsem v klidu, což je samo o sobě extrémně výrazná změna. Při chůzi do strmějšího kopce tak můžu vzít malou na ramena a dýchat jenom nosem, což nikdy dříve u mě nepřipadalo v úvahu.

Za mě je tedy dýchání nosem zajímavá cesta, kudy se při sportu dál vydat. Experimentoval jsem nějaký čas i s přelepováním úst na noc, zejména proto abych si zpočátku navykl, bohužel se pak v noci budím a není to moc pohodlné, ale o tom třeba zase jindy.

Švihadlo – HIIT nebo Freestyle (punk)?

V počátcích jsem skákal prakticky podle jediného parametru a to je konečný počet skoků. Věděl jsem, že můj standard je někde kolem těch 1000-1200 a v momentě kdy mi hodinky zavibrovaly, hotovo.

No ale když jsem skákal celý měsíc pravidelně, došlo k tomu že jsem se začal docela rychle vyčerpávat. Proto jsem zkusil HIIT (high intensity interval training), což není nic jiného, než že chvilku cvičíte a chvilku odpočíváte po délku třeba 10 sérií.

Ten rozdíl je poměrně zásadní, protože zatímco volný styl (spíš punk) vypadá nějak takhle:

Tak HIIT vypadá takhle (rozdíl co?):

Abych tak vypíchl základní body:

• S HIIT nejdete do cvičení s tím, že se tupě zřídíte ale třeba můžete mít i nějaký cíl a předem si ho definovat. Kdo skáče punkově, tak prostě někde v půlce zdechne a pak začne skákat znovu a nemá žádný velký plán.
• Tím plánem může být – spalovat tuky, zlepšit kardio.. já nevím co. Takže si dáte pár tréninků kdy najdete správné intervalové cvičení a to si případně doladíte.
• Další věc je, že se tak rychle nevyčerpáte a za kratší čas toho našviháte víc s nižší tepovkou.
• S nižší únavou uděláte méně chyb – to je vidět na grafu Combo, kde je méně sloupečků = méně začátků skákání. To zlepšuje i nějakou kontinuitu cvičení a dobrý pocit. Oba grafy jsou jen několik dní od sebe a při punku jsem naskákal combo přes 200 skoků pouze 1x za cvičení. Při HIITu se mi to podařilo 9x.
• HIIT je pro mě při dýchání nosem lepší, protože nemám tendenci se předýchávat. Při vyšší zátěži pak po cvičení často kýchám a smrkám. Je to tedy i o subjektivním pocitu po cvičení, který je u druhé varianty o mnoho lepší.

Závěr

I když nemám moc rád různé 30 denní výzvy, tak musím přiznat že jsem se něco naučil a něco mi to dalo. Celkově to hodnotím jako dobrou zkušenost. I když program jsem po pravdě řečeno ignoroval. Ještě stále jsem ve fázi, kdy cvičím pro skákání samotné a nepotřebuji ho příliš kořenit triky. U řady lidí se to později začne překlápět tak uvidíme.

Další díly:

• Skákání přes švihadlo (#1. díl) – 1000+ přeskoků denně, první měsíc
• Skákání přes švihadlo (#2. díl) – 2000+ přeskoků denně, lednová výzva

Zase příště. L.

Článek Skákání přes švihadlo (#2. díl) – 2000+ přeskoků denně, lednová výzva se nejdříve objevil na rething.

Když si jde někdo ráno zaběhat nebo se jde otužovat, vědomě s tělem pracuje. Sílí svaly, roste výdrž či odolnost. Uvolněný, vědomý a pomalý pohyb je však v přímém protikladu s většinou sportů a ruku na srdce, je to také něco, co se dnes moc nenosí. Naše civilizace je silně orientovaná na výkon, výsledky, rychlost. Na olympiádě a v podnikání vyhrávají nejrychlejší, nejsilnější a nejdravější.

O co tu vlastně jde? Na první pohled se tichý, pomalý a uvolněný pohyb k ničemu nehodí. A pokud ještě cvičící začne mluvit o energii, rovnou dostane nálepku „EZO“. A to je konec.

V tomto článku se podíváme na 7 důvodů proč cvičit Tai-chi. Tedy přesněji řečeno proč ho cvičím já, co mi dává a také jak jsem se k němu jako silně racionálně uvažující člověk dostal. Přidám i konkrétní videa z praxe, co to znamená být Tai-chi a jak to vypadá.

Rozhodl jsem se vyvarovat většiny čínských pojmů. I když se dopustím řady nepřesností, mým úmyslem bylo napsat srozumitelný text, který bych si sám chtěl přečíst než jsem začal. Ušetřil by mi spoustu času a dotazů.

Proč cvičit tai-chi?

1. Uvolnění těla a tělesného napětí

V Tai-chi lze dosahovat mnoha cílů. Avšak úplný základ, ke kterému se cvičenci dostanou je o uvolnění těla a snížení tělesného napětí.

Na všech partiích se dá zapracovat a dají se uvolňovat. Ale není to otázka jednoho odpoledne. Napětí si sebou neseme celý život a dál se v nás „běžným“ fungováním hromadí, a i když pravidelné cvičení uvolnění pomáhá, odbourání a řešení některých chronických problémů je na dlouhé roky.

Není ojedinělé, že dotyčný ani neví, že je ztuhlý. Natolik je se svým napětím ztotožněný jako se svým opravdovým já.

Protože 25 let intenzivně sedím u počítače, nejproblémovější partií jsou pro mě ramena a bederní páteř. Po prvních měsících tréninku jsem zjistil, že to jsou i velmi slabé a zanedbané nohy a to, co by šlo nazvat mým vědomím bydlí někde za očima mé hlavy. Toto je zhruba obrázek i mnoha dalších duševně pracujících lidí. Zkrátka jsme příliš „nahoře“ v naší mozkovně a ramenou a to co je „dole“ nevnímáme jako podstatné.

Napětí v ramenou cítím i po letech cvičení. Je to něco, co se neustále zlepšuje, ale úplně nezmizelo ani po hromadě trénincích, semináři a stovkách seancí cvičení doma. Přes den se mnohokrát přistihnu, že mám ztuhlá ramena. Na druhou stranu, ještě pár let zpátky jsem měl velmi nepříjemné stavy s krční páteří. 2x do měsíce jsem si musel brát prášky kvůli nesnesitelným bolestem hlavy a strávit půl den v posteli.

Pokud si v první fázi začátečník odnese poznání, že Tai-chi neexistuje jen na tréninku, ale i mimo něj, velmi se ve své praxi posune. V konečném důsledku jestli zrovna máchám rukama v tělocvičně a nebo umývám nádobí doma není zase tolik podstatné.

2. Všichni jsme začátečníci a pořád se máme co učit

Protože Tai-chi je původem čínské bojové umění, setkáte se s mnoha drsnými poučkami, které umí fakt jen Číňané. Když jsem nahlédl do několika málo „motivujících“ knih, tak pochopení v Tai-chi lze dosáhnout zhruba tak za 20 let každodenní praxe a meditace. Případně Číňani rádi říkají, že každodenní praxe je jako pokládat na sebe listy papíru. Jednotlivé praxe nic závratného nepřinesou, ale po letech cvičení je to ten 2 metry vysoký štos zkušeností, který je teprve vidět.

Z toho si lze vzít pár závěrů.

• Všechno, co tu píšu je stále z pozice začátečníka, který zvládl maximálně první kilometry na trase která nikdy nekončí. Nováčci na Tai-chi to nechápou a velmi rádi po úvodním rozhovoru říkají: „Jo ty cvičíš 3 roky, to už vlastně všechno znáš?“. Pokročilý tuto větu neřekne ani když praktikuje 10 let. Celý život se máte co učit a to je hezké i frustrující zároveň.
• Hlubší porozumění cvičení přichází až za velmi dlouhý čas.
• V dnešní době počítačů, stresu a sedavého zaměstnání je učit se Tai-chi těžší, než kdykoliv dříve. Pokroků se dosahuje pomaleji než když lidé otročili na polích a šli domů s prázdnou hlavou.

Na druhou stranu, zlepšení fyzického stavu nastává velmi brzy, což je dobrá zpráva pro každého, kdo chce se sebou něco začít dělat. Nicméně pochopení na hlubších úrovních může trvat déle.

3. Jiná sociální skupina

Žijeme ve světě sociálních sítí. Facebook, Twitter, YouTube či TikTok nám podstrkují to, co chceme vidět a na co s největší pravděpodobností klikneme. Já jsem racionální člověk, dělá mi potíže porozumět ezoterickým věcem a musím se opravdu upřímně přiznat, že někteří lidé jsou na mě prostě moc.

V našem kurzu jsou řekněme 3 typy lidí.

• Ezo – andělé a batikované sukně, příliš cítění a málo reality.
• Vyhořelci a těžce pracující lidé, hodně reality a málo cítění.
• Ti mezi tím.

No a pokud bych se zařadil svým smýšlením politicky někam napravo, baví mě podnikat a rozumím tomu, co to znamená postarat se sám o sebe, těžko bych v některých typech lidí hledal větší protiklad. Běžnou součástí hovorů v šatnách byly konspirační teorie u kterých přemýšlím, jestli je mám vlastně brát vážně. Tohle mi zpočátku hodně vadilo, později jsem to bral jako nutnou součást cvičení a dnes mám ty lidi dokonce i svým způsobem rád. Svoje nastavení jsem nezměnil a asi nezměním, jen jsem se naučil být tolerantnější.

4. Poznání sebe sama na trochu jiné úrovni

Moje motivace, se kterou jsem šel na první trénink Tai-chi byla začít se o sebe trochu lépe starat a více si vážit sám sebe.

Aby mohla přijít nějaká forma poznání, musíte si v rámci různých podivných cvičení sami přijít na to, co děláte špatně nebo jak reagujete na různé podněty bezprostředními reakcemi, které neřídí rozum. Ono vůbec je dobré při cvičení celou hlavu odstavit na vedlejší kolej, protože rozum a myšlení s Tai-chi nemá nic společného.

Ale k věci. Bod 4 je vlastně největší magie, která se odehrává.

• Na úrovni jednotlivce a sestav je primárním cílem se uvolnit a když se uvolníme, přestaneme usilovat a nahlížíme na sebe jako vnější pozorovatel, začne se po pár letech cosi dít.
• Nejdřív cítíte teplo v dlaních. Poté začnete cítit věci uvnitř sebe, které jste dříve necítili ale odjakživa tam byly. Pohyb čehosi v končetinách, pocit síly v některých bodech.
• Vědomí klesne z hlavy a ramenou dolů na úroveň břicha a nohou. V praxi to znamená že vršek je extrémně živý a uvolněný a nohy jsou daleko, daleko silnější a stabilnější.
• Na úrovni interakce lidí ve vzájemném cvičení je rozdíl mezi mistrem a žákem propastný. Ve cvičení jde o to vychýlit svého soupeře z rovnováhy. To se nepodaří pokud je neutrální (netlačí ani neusiluje), nicméně jakoukoliv byť nepatrnou sílu z ruky lze využít proti soupeři.

Vypadá to nějak takto (videa níže). Není to domluvené, nejsou to triky ani magie. Prostě když jste Tai-chi, tak věci vypadají neuvěřitelně snadno. Mistr si dělá co potřebuje a žák u toho vypadá jak kus dřeva. Stává se to i mě – když se postavím k začátečníkovi, bez problémů ustojím spoustu věcí. Nicméně když se postavím ke svému mistrovi… mám prostě vždycky pocit, že stojím nějak blbě, nakřivo a že jsem od začátku prohrávající.

Adam Mizner – Praha, prakticky současnost

Huang Sheng Shyan – ukázka síly. Tohle už působí skoro neuvěřitelně.

Ať už jste na jakékoliv úrovni, má Tai-chi obří benefity. Já jsem se naučil:

• Svým vědomím se postupně zabydlet v celém těle. Ne jenom v hlavě, ale všude zároveň. Řada duševně pracujících lidí má zkrátka pocit, že bydlí někde za svýma očima, kde má centrálu a ovládací pultík a zbytek těla slouží k tomu, aby se hlava mohla hýbat a dostávat stravu. Není to automatické, ale po pár seancích se tam dostanu.
• Jsem citlivější sám k sobě a vnímám co mi dělá špatně. Přestal jsem jíst pálivá jídla, přestal jsem pít kávu, přestal jsem konzumovat sladké nápoje. Postupně omezuji technologie a používám je ve většině na pracovní věci. Naopak jsem zařadil do svého života více pohybu. Samozřejmě, tohle všechno si můžete přečíst na internetu a začít dělat nezávisle na Tai-chi. Abych to ale vyjádřil srozumitelně, cvičení mi pomohlo toto přijmout za své. Zjistit si, že to opravdu chci – být osobou, která je s tím v souladu.
• Naučil jsem se o sobě, že mám spoustu zbytečných strachů. Že chci všechno zvládnout sám a že jsem nerad, když jsem závislý na někom jiném. Nerad někoho žádám o pomoc.
• Přestal jsem řešit a pomlouvat jiné lidi. A od té doby jsou mi kupodivu více jasné jejich záměry, a to, jak jsou nastavení a jak fungují. Na jednáních a v telefonátech umím lépe číst mezi řádky a vnímám co lidé skutečně chtějí a ne co říkají. Rozumím lidem více než kdy dřív, protože lépe rozumím sobě.
• Jsem klidnější a ve stresových situacích si umím lépe vytvořit odstup.

Pokud při cvičení překonáte určitou úroveň (které se samy o sobě měří a definují velmi obtížně, poznáte to až zpětně) a osvojíte si ji, snadno ji dovedete aplikovat i na ostatní. Dnes například poznám slabé místo v postoji jiných lidí se stejnou mírou detailu jako je řeším u sebe. Stačí mi pár vteřin způsobu chůze ve městě, postoje či gest.

Poznáváním sebe sama zkrátka poznávám jiné.

5. Princip neúsilí

Dostávám se ke své hranici, kterou jsem doposud neovládl, a to je princip neúsilí. Popis je jednoduchý, aplikace daleko složitější (tak je to v tai-chi vlastně se vším). Zkrátka a dobře, když si něco moc přejeme a věnujeme tomu úsilí, nemusí se to povést. Naopak. Úsilí může být i na škodu protože v našem těle vyvolává napětí, které pokus o výsledek maří. Někdy může být daleko lepší metodou cíl či snahu o něj opustit a ono to přijde jakoby samo, oklikou a spadne nám to do klína. Trochu jinak než jsme čekali.

Nejlepší přirovnání které mě napadá je jako když se snažíme na rande a stáváme se tím prkenní a někým kým nejsme. Což je v přímém rozporu s tím, proč třeba ta osoba s námi na rande šla a výsledek nebude stát za moc.

Platí to univerzálně v životě i v pohybu.

Úsilí je v podstatě boj o něco. Automaticky v našem těle vyvolává napětí, které je zase v přímém rozporu s tokem energie. Něco se vám v průběhu cvičení začne dařit, něco začnete cítit, přidáte úsilí a najednou je všechno pryč. Podnikám 10 let a učím se, jaké to je neusilovat, nesnažit se a nechat věci plynout a dít jak si chtějí. Je to samozřejmě těžké, protože usilovat a neusilovat jsou dva různé světy.

6. Energie Čchi

Odstraněním překážek, vnějších slupek a pochopením sebe sama se dostáváme k tomu, že začneme cítit tok energie. Pak je to o tom naučit se energii používat. Pro mě v této chvíli absolutní teorie. I když cvičím s lidmi, kteří mají praxi 10-15 let, řada z nich energii cítí, ale neumí ji použít.

Náš mistr je v tom někde jinde, ale ani on neumí zprostředkovat náhled na to, jaké to je. 30x za hodinu říká „dívejte se“, ale člověk je tomu běžným zrakem slepý. Jednou za čas přijde nějaké uvědomění, ale jen jedno na cestě k celému poznání.

7. Vydržet

Pokud jste dočetli až sem, pak si možná kladete otázku, proč Tai-chi cvičit, když znatelnější posun přijde až za mnoho let. A pravda je taková že fluktuace začátečníků je obrovská, protože každý rok jich odpadne 50 %. Řada pokročilých se na rok nebo dva vypaří, aby se zase vrátili a začali pravidelně cvičit když se jejich zdravotní a duševní stav zhorší. Jakýkoliv pokrok není zadarmo a je tu tvrdě vykoupený trpělivostí a vlastně nikdy nemáte jistotu, že něco ucítíte nebo v tom budete dobří.

Občas na té cestě něco objevíte, nějaký dárek – ale vlastně nikdy nevíte co to bude a kdy to přijde. Nezřídka kdy je to takový danajský dar, kdy si v rámci života pomocí ega postavíme piedestal, který pak začneme zase bořit, protože je špatně.

Za mě je odpověď prostá. Celé je to vlastně taková zajímavá hra. „Je zajímavé to objevovat“. Tai-chi je něco, co si lze zažít na vlastní kůži a co nejde dost dobře pochopit hlavou a analytickým myšlením. Tai-chi člověka zcitlivuje a popírá logické zákonitosti. A je to něco, co dost dobře nevysvětlíte slovy jiným, aniž by vás mnohdy nepovažovali za blázna.

Když zacvičíte kousek sestavy, s velkou pravděpodobností u ostatních nevzbudíte respekt jako když půlíte rukou cihly. Tai-chi dělá člověk pro sebe, ale i ten nejdrobnější pokrok mu už zůstane.

Lukáš

Článek Zkušenost s Tai-chi: 7 důvodů, proč se k němu vracím se nejdříve objevil na rething.

Moje odvykání začalo poměrně nevinně. Usrkával jsem doma filtr z výběrovky, který jsem si stejně jako každý den udělal na Moccamasteru. No a protože jsem popíjel celé dopoledne a v podstatě se plně věnoval práci, kávu ani její chuť jsem popravdě ani moc nevnímal. Někdy v polovině dne jsem si uvědomil, že kromě kávy jsem nevypil nic dalšího. A protože jsem pil bezmyšlenkovitě, napadlo že bych mohl vyzkoušet, co se mnou udělá dočasná abstinence, řekněme na 1 měsíc a jestli tím přístup ke kávě trošku nepozměním.

Se ženou jsme pili kávu 7 let a množství odpovídalo dohromady nějakým 500 ml denně (filtr – 6g / 100 ml). Někdy přišla návštěva nebo jsme se sešli s někým v kavárně a množství jsme ještě navýšili. Kávy bylo dost, ale horší byla pravidelnost. Nebylo moc dnů, kdy bychom kofein úplně vynechali a z pohledu abstinence šlo spíše o výjimečné případy.

To, co měl být původně měsíc bez kofeinu je v době psaní tohoto článku a následné aktualizace více než 2 roky. Za tu dobu jsem neměl ani jednu kofeinovou kávu. Ke kávě jsem se vrátil trochu jiným způsobem, 1 – 2x do týdne si dám bezkofeinový filtr, protože chuť kávy pořád vyhledávám. Není to 100% řešení, protože kofeinové kávy prostě chutnají lépe. Nicméně mým rozhodnutím bylo opustit velké dávky kofeinu na dobro.

• Pokud jde o množství, aktuálně v bezkofeinové variantě vypiji asi jen 10% toho co jsem pil dřív.
• Protože bezkofeinová arabica má cca 10 mg kofeinu na šálek oproti původním 100 mg. Příjem kofeinu jsem po započtení množství snížil prakticky 100x.

Někdo by mohl namítnout, že jsem se své závislosti úplně nezbavil. Pro mě je však důležité, že nepotřebuji dohánět energetický deficit. Opustit kávu (resp. kofein), to totiž není snadná bitva a určitě se o tom v článku zmíním. O stavech fyzické závislosti na kávě by mohla vyprávět i moje žena.

V tomto článku bych chtěl napsat co mi abstinence přinesla. A je to překvapivě spousta pozitivních věcí, jejichž výčet převažuje benefity které mi káva dávala.

Nepiješ kávu? Proč si to děláš?

Na začátku se mě lidé hodně udiveně vyptávali – proč už nepiješ kávu? Jako kdybych byl podivín, který se rozhodl přestat s něčím dokonale racionálním. A ono se není moc čemu divit, kofein si v dnešní společnosti našel hluboké zakořenění.

Spousta baristů se na bezkofeinové varianty kávy dívá jako na něco, co musí připravovat tak maximálně maminám v těhotenství, není to však pro ně rovnocenná varianta kofeinové kávy. Úroveň i množství kaváren neustále stoupá a při procházce městem narazíte na spoustu míst, kde doplnit kofein nebo cukr (kdyby vám náhodou došla energie).

Kafe a cigáro je zase folklór z dob minulých a jen si vezměte, kolik cesty káva urazila za posledních 30 let. Lidé se místo mletí přepraženého, hnusného Standardu ve frontě obchodního domu posunuli na úplně jinou metu. Řada jednotlivců si svět bez kofeinu nedovede ani představit.

První výzvou budou bezpochyby lidé kolem vás. My do toho naštěstí se ženou šli společně a vlastně to bylo ku prospěchu celé věci.

Bilance: S kávou nebo bez kávy? Co je výhodnější?

Na začátku jsem mluvil o benefitech pití a nepití kávy. Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.

Proč pít kávu?

• Jednoznačně jsou to lidé a atmosféra kaváren. Káva je společný prožitek. Za kávou je opravdu krásná kultura a příběh.
• Potlačení únavy, možnost si hrábnout do deficitu a dokončit projekt. Nenazývám to „více energie“, protože to tak není. Káva je jako kreditka – odpovědná konzumace je možná, dodá šťávu v pravý čas, ale pak musí přijít regenerace.
• Káva přináší zlepšení kognitivních funkcí i schopnost soustředění.
• Káva jako potravina má své benefity – pokud je připravena správně – nižší rizika některých typů rakoviny i Alzheimerovy choroby.

Proč nepít kávu?

• Káva potlačuje vnímání únavy a namísto skutečné regenerace dochází k tomu, že řada jedinců nedokáže sledovat potřeby svého těla a dopřát si odpočinek. To je vůbec největší problém, který s kávou mám a budu jej popisovat dále.
• Srovnala se mi energická bilance a nemám potřebu si cokoliv dávat, jen kvůli tomu abych nebyl unavený. Nutno říci, že se mi také se mi s energií mnohem lépe hospodaří a umím odhadnout své síly na daný den. Více piju a jím – i pocity hladu a žízně jsou kávou maskovány. Trochu se mi změnily chutě.
• Lépe spím, je zásadní rozdíl, když tělo nechodí spát s kofeinem. Ten má poločas rozpadu 5-8 hodin. Takže po 16 hodinách může být v těle stále ještě 25% dávky.
• Každá závislost něco stojí. My například kupujeme o 3 pytlíky kafe (cca 750 g) výběrovky měsíčně méně. Návštěvy kaváren (kam už nechodíme prakticky vůbec) nás stály dalších 1500 měsíčně, takže to je výrazná úspora přes 2500 Kč měsíčně v rozpočtu.
• Hořké a sladké se dobře kombinuje, takže spořádáme méně cukru. Naše dítě má o jednu ukázku závislosti u svých rodičů méně.
• Výrazně méně se stresuji. S kávou zmizela část úzkostí, které jsem zažíval. Zmizely různé nutkavé potřeby, nejsem tak zrychlený ale dovolím si přemýšlet a zastavit se. Tohle vnímám jako největší benefit vůbec.

Budu upřímný, jsem poměrně citlivý člověk a hodně cítím co se mnou věci dělají. Řada lidí, kteří od kávy odešli necítí ani polovinu těchto benefitů. Je dobré s kávou na měsíc či dva přestat a individuálně si to vyhodnotit. Pak třeba začít s novým režimem.

Jak se zbavit závislosti na kávě? Přežít 1. měsíc.

První měsíc je mírně řečeno náročný. Filtrovaná káva má prakticky 0 kalorií. Kde se tedy bere veškerá energie, kterou po vypití získáváme?

Nebere.

Je to o tom, že ošálíme naše vnímání únavy. Tělo nám sice neustále dává signály, že bychom měli jít odpočívat, ale my signály skrze kávu nevnímáme. Postupně dochází k začarovanému kruhu – mozek si vytváří více receptorů pro vnímání únavy, ale stačí zvýšit dávku kofeinu a ten receptory znovu zablokuje.

Po vysazení kofeinu proto řada lidí cítí extrémní únavu a měl jsem to tak i já. Byl jsem podrážděný. Nedokázal jsem se soustředit a často jsem usínal i po obědě. Tento stav trval tak 3 týdny a poté postupně docházelo ke zlepšení. Rozčarování přišlo, když jsem si uvědomil, že jsem s tímto stavem žil několik let, ale kvůli kofeinu ho nevnímal. Moje tělo několik let v kuse pravidelně vyžadovalo spánek a já mu ho nedával.

Zpětně viděno byl první měsíc vlastně úplně nejtěžší a když jsem pochopil o čem to je, rozhodl jsem se, že se ke kávě nevrátím.

Pozor na sladkosti a další berličky

Tělo si po čase začne říkat o doplnění energie trochu jinými způsoby. A kromě kofeinu má k dispozici i drogu, která je daleko rozšířenější – cukr.

Já vlastně už od dětství ujížděl na Coca-Cole. Nějakou dobu po vysazení kofeinu jsem ji ještě v minimálním množství pil, poté ji postupně vyřazoval. Dnes už ji piju jen několikrát do roka. Stejně tak alkohol. To, co si dávám do těla si hlídám více než kdy dřív.

Na druhou stranu, cukr je zjevná past, což ví například i můj blízký, kterému bylo doporučeno vysadit kávu kvůli vysokému krevnímu tlaku. Když jsem s ním seděl u stolu, tak s úsměvem říkal, že je všechno v pohodě, energie má dost, čekal to horší a do hrnku čaje si ládoval 4. vrchovatou lžíci medu. No bodejť by neměl dost energie. Substituce kávy za cukr je při odvykání poměrně častá tak pozor na to.

Mně se ve finále osvědčily 2 věci.

• Pití perlivé vody z domácího soda streamu mi v určité fázi pomohlo překonat pití sladkých nápojů.
• Přidat bílkoviny. Díky zařazení svačin (celkem 5 rozumných nutričních jídel denně) mám menší energetické výkyvy. Zvýšení příjmu bílkovin mi pomohlo snížit chuť na sladké.

Malá motivace: Je to čím dál snazší…

Pokud dáte první měsíc, druhý bude výrazně snazší. Zpětně viděno, myslím že největší množství práce člověk vydá na začátku. Dnes po 2 letech, kdy článek reviduji svého rozhodnutí ani na chvilku nelituji a být bez kávy nepředstavuje žádnou námahu. Rozhodně si připadám být svobodnější v tom smyslu, že vystačím s energií tak jak ji zrovna mám a nemusím na tom nic měnit.

Závěr: Co si z článku odnést?

Především nechci hanit pití kávy. Podle mě je naprosto v pořádku, pokud má člověk pod kontrolou množství a frekvenci. V opačném případě je možná dobré kávu na chvilku vyřadit a revidovat své návyky.

Moje cesta úplného vynechání je trošku extrém a nemusí být pro každého ta pravá.

Setkal jsem se s několika případy u kamarádů, kdy vynechání kofeinové kávy nepřineslo po měsíční abstinenci téměř žádný z benefitů, které jsem popisoval. Moje žena se třeba zastavila na 1 kofeinové kávě týdně a dá si ji jen kvalitně připravenou. Řada lidí si kávu zařadí na příklad jen ráno, kvůli poločasu rozpadu a spánku… ale vzhledem k tomu že je to krátce po spaní to z hlediska nakopnutí nedává příliš smysl.

Závěry vidím dva.

• Zkoušet, experimentovat, vnímat a vyhodnotit. Co fungovalo u jiných, nemusí fungovat u mě.
• Nebude z vás super hrdina. To mám tak nějak vždycky pocit, když člověk čte o účincích chia semínek, bylinek nebo i v případě, kdy opouští negativní návyk. Na druhou stranu, může z vás být dlouhodobě o trochu šťastnější a klidnější člověk.

Tak zase příště, Lukáš.

Článek Závislost na kávě – moje zkušenost po 2 letech bez kofeinu se nejdříve objevil na rething.

O důležitosti pohybu a fyzické aktivity toho bylo napsáno hodně. Na internetu tak lze nalézt mnoho studií, kdy pohyb je jeden z faktorů, které přispívají k celkovému zdraví a dlouhověkosti.

To všechno vím a věděl jsem i předtím, než jsem začal pravidelně cvičit. Mimo chůze a tai-chi (což se nedá úplně pokládat za fyzickou aktivitu) jsem se však sportu příliš nevěnoval. Hlavně kvůli časové náročnosti a nutnosti někam docházet. A ruku na srdce, měl jsem taky hodně starostí a aktivit, které dřív prostě nepočkaly. Jinými slovy, cvičení nebylo mojí prioritou a neuměl jsem si najít čas sám na sebe.

Pak jsem znovuobjevil švihadlo, které jsem používal naposledy někdy na základce. A to zejména kvůli klukům ze svihej.cz, kteří tomuhle sportu udělali snad tu nejlepší možnou renesanci. Koupil jsem si katana rope a začal cvičit.

Začátky

Cvičím 2 měsíce, takže jsem ještě pořád na začátku. Podařilo se mi však sport dokonale skloubit se současným životním stylem a jsem na nejlepší cestě k tomu u švihadla zůstat.

Oproti mým dřívějším pokusům jako bylo běhání nebo posilovna je rozdíl zřejmý. Za 15 minut jsem schopen splnit si svůj denní pohybový cíl, což je aktuálně těch 1000-1250 přeskoků. Když mám čas a chuť tak skáču ještě trochu déle. Nejlépe mi to jde ráno, ještě předtím, než si sednu k počítači. Po cvičení se mi lépe přemýšlí a myslím, že jsem i mírně produktivnější.

K tomu, abych byl schopen jít cvičit není potřeba překonávat žádnou velkou bariéru (nechuť jít sportovat, odkládat to). Prostě když se rozhodnu, můžu okamžitě jít a udělat 10 kroků na terasu a tam začít. Můj cíl jde jde někdy hůř a během 15 minut ho nezvládnu. Někdy jsem hotový už za 12 minut a dalších 10 minut švihám a začínám zkoušet různé triky.

Správně bych měl mezi cvičením regenerovat. Já to cíleně nedělám, protože se mi často stává, že musím odjet na pracovní cestu a švihadlo nestihnu. Tj. málokdy trénuji déle než 10 dní v kuse. Na druhou stranu, po vynechaném dnu nebo dvou se ke švihadlu poctivě vracím a těším se na něj.

YaoYao appka – data, měření přeskoků

Celkem se mi osvědčila aplikace YaoYao na počítání přeskoků (jednorázová platba kolem 100 Kč). Mám iPhone a Apple Watch, takže stačí zmáčknout jedno tlačítko na hodinkách a appka po každých 100 přeskocích zavibruje, měří spálené kalorie, přeskoky, tep a další lumpárny. Po každém cvičení aplikace napíše o kolik minut jste si prodloužili život, což mi přijde super. Jasně, je to poněkud vágní číslo vycucané z prstu, ale třeba na mě tento způsob motivace funguje a rád vidím, že jsem pro sebe udělal něco dobrého.

Mám tak celkem pěknou evidenci v čase a vidím, jak se v řadě parametrů zlepšuji. Takhle třeba vypadá můj progress ve švihadle za první měsíc.

Konkrétně na heart rate je vidět nutnost odpočinku v průběhu cvičení a zároveň vyšší rychlost a tep.

Výsledky

Už první měsíc je vidět na postavě. Díky cvičení se mi změnila konstituce. Břicho je skoro pryč, hodně posílily ruce a lýtka. Po dvou měsících jsem si začal všímat výrazně lepší kondice, když jdu po schodech nebo do kopce nebo na nějaký delší výlet. Úplný lenoch jsem nebyl, i přes home-office každý den našlapáno alespoň 8-10 tisíc kroků, ale scházela jiná, náročnější aktivita.

Rovněž začátky, které jsem zmiňoval jsem začal překonávat. Na 1000–1250 přeskoků už nepotřebuji nijak výrazněji odpočívat. Jsem schopen lépe pracovat se svým dechem a tempem. A taky se po čase ukázalo, že abych spálil těch magických 200 kcal, tak potřebuji cvičit ve výrazně vyšším tempu a kvalitě než na začátku.

Úprava jídelníčku

Dostávám se k něčemu, co jsem vůbec neplánoval. Ale zkrátka a dobře, když vidíte, co to znamená 200-250 aktivních kcal denně, tak po čase nenecháte úplně bez povšimnutí, jak se stravujete.

Pár let zpátky jsem byl schopen žít s 2 jídly denně.

Teď snídám, svačím, obědvám, svačím a večeřím. A přestal jsem pít colu na které jsem léta hodně ujížděl. Pravda, musel jsem si najít náhradu a koupit další krám do bytu, abychom do vody dostali bublinky, ale vyplatilo se.

Ani dřív jsem se nestravoval, co se týče kvality nijak zvlášť hrozně. Tučné jídlo mě míjelo a je tomu tak do teď. Se švihadlem jsem však rozhodně přidal na bílkovinách a sacharidech za razantního snížení cukru. Popravdě však nic neměřím a řídím se pouze pocitem, protože nikdy nebylo mým cílem vážit si jídlo a zkoumat tabulky. Chci se pouze cítit dobře a nechci budovat postavu. Přesto intuitivně cítím, že kvalita stravování šla hodně nahoru a stejně tak i má energie. V řadě případů jsem se dostal i k náhradě potravin za nutričně lepší varianty.

Psychická vzpruha

S fyzickou zdatností roste i sebevědomí, které se u mě konečně dostalo po letech trochu výš.

Druhý aspekt, kterého si všímám je psychická vzpruha. Jsou dny, kdy se nedaří v práci, kdy je to náročné i v rodině, kdy se hroutí trhy a burza a kdy jsou všude špatné zprávy. No zkrátka kdy nebe padá na hlavu.

A potom přijde chvíle, kdy člověk může být chvíli sám se sebou, zacvičit si a říct si: „Jo, tak celej den stál sice za hovno, ale cvičilo se mi fakt dobře“. A to je na sportu fajn.

Závěr? Co dál?

U své rutiny zkoumám pouze jeden aspekt a to, jestli mě baví. A chci, aby mě bavila co nejdéle. Naštěstí švihadlo toho umožňuje spoustu, včetně triků, což je prima zpestření. Možná, že by mi vyhovovalo si najít parťáka a čas od času cvičit ještě s někým. To všechno ještě uvidím.

A konkrétní cíl? Jeden přeci jen mám. Rád bych po roce skákání napsal ještě jeden článek. A trochu jej srovnal se svými začátky. Přeci jen něco trochu jiného je švihadlo po 30 dnech a něco jiného po 365.

A protože s tak dlouhým cvičením nemám zkušenost, sám jsem zvědavý, co se odehraje.

Další díly

• Skákání přes švihadlo (#1. díl) – 1000+ přeskoků denně, první měsíc
• Skákání přes švihadlo (#2. díl) – 2000+ přeskoků denně, lednová výzva

Lukáš

Článek Skákání přes švihadlo (#1. díl) – 1000+ přeskoků denně, první měsíc se nejdříve objevil na rething.

– Technologie a nástroje jsou extrémně důležité.
– Ale ještě důležitější jsou správné návyky. Zejména ty, jak si držet od technologií dostatečný odstup. Nejdůležitějším nástrojem jsme totiž my sami – naše mysl, naše tělo, naše pozornost.

Tento blog je mixem toho, jak z technologií vytěžit maximum a zároveň si zachovat duševní pohodu, zdraví a žít naplněný život.

Lukáš

Článek Rething.cz – o tomto blogu se nejdříve objevil na rething.