Zkušenost s Tai-chi: 7 důvodů, proč se k němu vracím

Dnes jsou to 3 roky, co jsem začal cvičit Tai-chi. Pro nezasvěceného pozorovatele trochu zvláštní cvičení, které dělají důchodci v amerických a čínských parcích.

Když si jde někdo ráno zaběhat nebo se jde otužovat, vědomě s tělem pracuje. Sílí svaly, roste výdrž či odolnost. Uvolněný, vědomý a pomalý pohyb je však v přímém protikladu s většinou sportů a ruku na srdce, je to také něco, co se dnes moc nenosí. Naše civilizace je silně orientovaná na výkon, výsledky, rychlost. Na olympiádě a v podnikání vyhrávají nejrychlejší, nejsilnější a nejdravější.

O co tu vlastně jde? Na první pohled se tichý, pomalý a uvolněný pohyb k ničemu nehodí. A pokud ještě cvičící začne mluvit o energii, rovnou dostane nálepku „EZO“. A to je konec.

V tomto článku se podíváme na 7 důvodů proč cvičit Tai-chi. Tedy přesněji řečeno proč ho cvičím já, co mi dává a také jak jsem se k němu jako silně racionálně uvažující člověk dostal. Přidám i konkrétní videa z praxe, co to znamená být Tai-chi a jak to vypadá.

Rozhodl jsem se vyvarovat většiny čínských pojmů. I když se dopustím řady nepřesností, mým úmyslem bylo napsat srozumitelný text, který bych si sám chtěl přečíst než jsem začal. Ušetřil by mi spoustu času a dotazů.

Proč cvičit tai-chi?

1. Uvolnění těla a tělesného napětí

V Tai-chi lze dosahovat mnoha cílů. Avšak úplný základ, ke kterému se cvičenci dostanou je o uvolnění těla a snížení tělesného napětí.

Na všech partiích se dá zapracovat a dají se uvolňovat. Ale není to otázka jednoho odpoledne. Napětí si sebou neseme celý život a dál se v nás „běžným“ fungováním hromadí, a i když pravidelné cvičení uvolnění pomáhá, odbourání a řešení některých chronických problémů je na dlouhé roky.

Není ojedinělé, že dotyčný ani neví, že je ztuhlý. Natolik je se svým napětím ztotožněný jako se svým opravdovým já.

Protože 25 let intenzivně sedím u počítače, nejproblémovější partií jsou pro mě ramena a bederní páteř. Po prvních měsících tréninku jsem zjistil, že to jsou i velmi slabé a zanedbané nohy a to, co by šlo nazvat mým vědomím bydlí někde za očima mé hlavy. Toto je zhruba obrázek i mnoha dalších duševně pracujících lidí. Zkrátka jsme příliš „nahoře“ v naší mozkovně a ramenou a to co je „dole“ nevnímáme jako podstatné.

Napětí v ramenou cítím i po letech cvičení. Je to něco, co se neustále zlepšuje, ale úplně nezmizelo ani po hromadě trénincích, semináři a stovkách seancí cvičení doma. Přes den se mnohokrát přistihnu, že mám ztuhlá ramena. Na druhou stranu, ještě pár let zpátky jsem měl velmi nepříjemné stavy s krční páteří. 2x do měsíce jsem si musel brát prášky kvůli nesnesitelným bolestem hlavy a strávit půl den v posteli.

Pokud si v první fázi začátečník odnese poznání, že Tai-chi neexistuje jen na tréninku, ale i mimo něj, velmi se ve své praxi posune. V konečném důsledku jestli zrovna máchám rukama v tělocvičně a nebo umývám nádobí doma není zase tolik podstatné.

2. Všichni jsme začátečníci a pořád se máme co učit

Protože Tai-chi je původem čínské bojové umění, setkáte se s mnoha drsnými poučkami, které umí fakt jen Číňané. Když jsem nahlédl do několika málo „motivujících“ knih, tak pochopení v Tai-chi lze dosáhnout zhruba tak za 20 let každodenní praxe a meditace. Případně Číňani rádi říkají, že každodenní praxe je jako pokládat na sebe listy papíru. Jednotlivé praxe nic závratného nepřinesou, ale po letech cvičení je to ten 2 metry vysoký štos zkušeností, který je teprve vidět.

Z toho si lze vzít pár závěrů.

• Všechno, co tu píšu je stále z pozice začátečníka, který zvládl maximálně první kilometry na trase která nikdy nekončí. Nováčci na Tai-chi to nechápou a velmi rádi po úvodním rozhovoru říkají: „Jo ty cvičíš 3 roky, to už vlastně všechno znáš?“. Pokročilý tuto větu neřekne ani když praktikuje 10 let. Celý život se máte co učit a to je hezké i frustrující zároveň.
• Hlubší porozumění cvičení přichází až za velmi dlouhý čas.
• V dnešní době počítačů, stresu a sedavého zaměstnání je učit se Tai-chi těžší, než kdykoliv dříve. Pokroků se dosahuje pomaleji než když lidé otročili na polích a šli domů s prázdnou hlavou.

Na druhou stranu, zlepšení fyzického stavu nastává velmi brzy, což je dobrá zpráva pro každého, kdo chce se sebou něco začít dělat. Nicméně pochopení na hlubších úrovních může trvat déle.

3. Jiná sociální skupina

Žijeme ve světě sociálních sítí. Facebook, Twitter, YouTube či TikTok nám podstrkují to, co chceme vidět a na co s největší pravděpodobností klikneme. Já jsem racionální člověk, dělá mi potíže porozumět ezoterickým věcem a musím se opravdu upřímně přiznat, že někteří lidé jsou na mě prostě moc.

V našem kurzu jsou řekněme 3 typy lidí.

• Ezo – andělé a batikované sukně, příliš cítění a málo reality.
• Vyhořelci a těžce pracující lidé, hodně reality a málo cítění.
• Ti mezi tím.

No a pokud bych se zařadil svým smýšlením politicky někam napravo, baví mě podnikat a rozumím tomu, co to znamená postarat se sám o sebe, těžko bych v některých typech lidí hledal větší protiklad. Běžnou součástí hovorů v šatnách byly konspirační teorie u kterých přemýšlím, jestli je mám vlastně brát vážně. Tohle mi zpočátku hodně vadilo, později jsem to bral jako nutnou součást cvičení a dnes mám ty lidi dokonce i svým způsobem rád. Svoje nastavení jsem nezměnil a asi nezměním, jen jsem se naučil být tolerantnější.

4. Poznání sebe sama na trochu jiné úrovni

Moje motivace, se kterou jsem šel na první trénink Tai-chi byla začít se o sebe trochu lépe starat a více si vážit sám sebe.

Aby mohla přijít nějaká forma poznání, musíte si v rámci různých podivných cvičení sami přijít na to, co děláte špatně nebo jak reagujete na různé podněty bezprostředními reakcemi, které neřídí rozum. Ono vůbec je dobré při cvičení celou hlavu odstavit na vedlejší kolej, protože rozum a myšlení s Tai-chi nemá nic společného.

Ale k věci. Bod 4 je vlastně největší magie, která se odehrává.

• Na úrovni jednotlivce a sestav je primárním cílem se uvolnit a když se uvolníme, přestaneme usilovat a nahlížíme na sebe jako vnější pozorovatel, začne se po pár letech cosi dít.
• Nejdřív cítíte teplo v dlaních. Poté začnete cítit věci uvnitř sebe, které jste dříve necítili ale odjakživa tam byly. Pohyb čehosi v končetinách, pocit síly v některých bodech.
• Vědomí klesne z hlavy a ramenou dolů na úroveň břicha a nohou. V praxi to znamená že vršek je extrémně živý a uvolněný a nohy jsou daleko, daleko silnější a stabilnější.
• Na úrovni interakce lidí ve vzájemném cvičení je rozdíl mezi mistrem a žákem propastný. Ve cvičení jde o to vychýlit svého soupeře z rovnováhy. To se nepodaří pokud je neutrální (netlačí ani neusiluje), nicméně jakoukoliv byť nepatrnou sílu z ruky lze využít proti soupeři.

Vypadá to nějak takto (videa níže). Není to domluvené, nejsou to triky ani magie. Prostě když jste Tai-chi, tak věci vypadají neuvěřitelně snadno. Mistr si dělá co potřebuje a žák u toho vypadá jak kus dřeva. Stává se to i mě – když se postavím k začátečníkovi, bez problémů ustojím spoustu věcí. Nicméně když se postavím ke svému mistrovi… mám prostě vždycky pocit, že stojím nějak blbě, nakřivo a že jsem od začátku prohrávající.

Adam Mizner – Praha, prakticky současnost

Huang Sheng Shyan – ukázka síly. Tohle už působí skoro neuvěřitelně.

Ať už jste na jakékoliv úrovni, má Tai-chi obří benefity. Já jsem se naučil:

• Svým vědomím se postupně zabydlet v celém těle. Ne jenom v hlavě, ale všude zároveň. Řada duševně pracujících lidí má zkrátka pocit, že bydlí někde za svýma očima, kde má centrálu a ovládací pultík a zbytek těla slouží k tomu, aby se hlava mohla hýbat a dostávat stravu. Není to automatické, ale po pár seancích se tam dostanu.
• Jsem citlivější sám k sobě a vnímám co mi dělá špatně. Přestal jsem jíst pálivá jídla, přestal jsem pít kávu, přestal jsem konzumovat sladké nápoje. Postupně omezuji technologie a používám je ve většině na pracovní věci. Naopak jsem zařadil do svého života více pohybu. Samozřejmě, tohle všechno si můžete přečíst na internetu a začít dělat nezávisle na Tai-chi. Abych to ale vyjádřil srozumitelně, cvičení mi pomohlo toto přijmout za své. Zjistit si, že to opravdu chci – být osobou, která je s tím v souladu.
• Naučil jsem se o sobě, že mám spoustu zbytečných strachů. Že chci všechno zvládnout sám a že jsem nerad, když jsem závislý na někom jiném. Nerad někoho žádám o pomoc.
• Přestal jsem řešit a pomlouvat jiné lidi. A od té doby jsou mi kupodivu více jasné jejich záměry, a to, jak jsou nastavení a jak fungují. Na jednáních a v telefonátech umím lépe číst mezi řádky a vnímám co lidé skutečně chtějí a ne co říkají. Rozumím lidem více než kdy dřív, protože lépe rozumím sobě.
• Jsem klidnější a ve stresových situacích si umím lépe vytvořit odstup.

Pokud při cvičení překonáte určitou úroveň (které se samy o sobě měří a definují velmi obtížně, poznáte to až zpětně) a osvojíte si ji, snadno ji dovedete aplikovat i na ostatní. Dnes například poznám slabé místo v postoji jiných lidí se stejnou mírou detailu jako je řeším u sebe. Stačí mi pár vteřin způsobu chůze ve městě, postoje či gest.

Poznáváním sebe sama zkrátka poznávám jiné.

5. Princip neúsilí

Dostávám se ke své hranici, kterou jsem doposud neovládl, a to je princip neúsilí. Popis je jednoduchý, aplikace daleko složitější (tak je to v tai-chi vlastně se vším). Zkrátka a dobře, když si něco moc přejeme a věnujeme tomu úsilí, nemusí se to povést. Naopak. Úsilí může být i na škodu protože v našem těle vyvolává napětí, které pokus o výsledek maří. Někdy může být daleko lepší metodou cíl či snahu o něj opustit a ono to přijde jakoby samo, oklikou a spadne nám to do klína. Trochu jinak než jsme čekali.

Nejlepší přirovnání které mě napadá je jako když se snažíme na rande a stáváme se tím prkenní a někým kým nejsme. Což je v přímém rozporu s tím, proč třeba ta osoba s námi na rande šla a výsledek nebude stát za moc.

Platí to univerzálně v životě i v pohybu.

Úsilí je v podstatě boj o něco. Automaticky v našem těle vyvolává napětí, které je zase v přímém rozporu s tokem energie. Něco se vám v průběhu cvičení začne dařit, něco začnete cítit, přidáte úsilí a najednou je všechno pryč. Podnikám 10 let a učím se, jaké to je neusilovat, nesnažit se a nechat věci plynout a dít jak si chtějí. Je to samozřejmě těžké, protože usilovat a neusilovat jsou dva různé světy.

6. Energie Čchi

Odstraněním překážek, vnějších slupek a pochopením sebe sama se dostáváme k tomu, že začneme cítit tok energie. Pak je to o tom naučit se energii používat. Pro mě v této chvíli absolutní teorie. I když cvičím s lidmi, kteří mají praxi 10-15 let, řada z nich energii cítí, ale neumí ji použít.

Náš mistr je v tom někde jinde, ale ani on neumí zprostředkovat náhled na to, jaké to je. 30x za hodinu říká „dívejte se“, ale člověk je tomu běžným zrakem slepý. Jednou za čas přijde nějaké uvědomění, ale jen jedno na cestě k celému poznání.

7. Vydržet

Pokud jste dočetli až sem, pak si možná kladete otázku, proč Tai-chi cvičit, když znatelnější posun přijde až za mnoho let. A pravda je taková že fluktuace začátečníků je obrovská, protože každý rok jich odpadne 50 %. Řada pokročilých se na rok nebo dva vypaří, aby se zase vrátili a začali pravidelně cvičit když se jejich zdravotní a duševní stav zhorší. Jakýkoliv pokrok není zadarmo a je tu tvrdě vykoupený trpělivostí a vlastně nikdy nemáte jistotu, že něco ucítíte nebo v tom budete dobří.

Občas na té cestě něco objevíte, nějaký dárek – ale vlastně nikdy nevíte co to bude a kdy to přijde. Nezřídka kdy je to takový danajský dar, kdy si v rámci života pomocí ega postavíme piedestal, který pak začneme zase bořit, protože je špatně.

Za mě je odpověď prostá. Celé je to vlastně taková zajímavá hra. „Je zajímavé to objevovat“. Tai-chi je něco, co si lze zažít na vlastní kůži a co nejde dost dobře pochopit hlavou a analytickým myšlením. Tai-chi člověka zcitlivuje a popírá logické zákonitosti. A je to něco, co dost dobře nevysvětlíte slovy jiným, aniž by vás mnohdy nepovažovali za blázna.

Když zacvičíte kousek sestavy, s velkou pravděpodobností u ostatních nevzbudíte respekt jako když půlíte rukou cihly. Tai-chi dělá člověk pro sebe, ale i ten nejdrobnější pokrok mu už zůstane.

Lukáš